Září 2015

Poprvé v bílém

28. září 2015 v 20:20 | Jeife |  Nowinky
Není to často, co se dělím o věci ze života ... ale jsou věci, o které se podělit chci, už jen proto, že dost z vás je ve věku kdy si musí vybrat střední školu :)


chtěla jsem být architekt ... přestala mi jít matika
chtěla jsem být veterinářka ... neměla jsem jedničky
chtěla jsem být profesionálním jezdcem ... neměla jsem šanci

chci pomáhat lidem ... a proto jsem tady


(a pro lenochy, kteří to číst nechtějí - rolujte, dole jsou fotky ;)

Byly to náročný dva roky ... v prváku se učit anatomii a fungování celého lidského těla, první pomoc, ani ošetřovatelství nebylo zrovna jednoduché ... (věděli jste, že postel se dá přestlat na 3 způsoby? :)
V druháku mi dělala problém matika, ani předmět kde jsme se učili o lécích a vyšetřeních nebyl zrovna zábavný ... ale ...
Stálo to za to. Všechny ty hodiny strávené nad postelí s figurínou která zírá do stropu, chvíle kdy mi vše padalo z ruky a já nevěděla co dřív sebrat ... chvíle, kdy bych přísahala, že se mnou figurína nespolupracuje a co víc, snaží se mi škodit.
Ale jak říkám, stálo to za to. Zjistila jsem, že všechno k něčemu bylo ...


5:00 ... tohle nemůže být budík ... dobře, je to budík
5:15 ... měla jsem si vzít ještě jednu mikinu, 5°C je málo
6:10 ... stojím před branou nemocnice kde mám praxi a říkám si "proboha, kde to tu najdu?"
6:20 ... dobře, hledání nebylo tak strašné
Ještě je šero a já vcházím do budovy kde je mimo jiné septická chirurgie. Vrátného se ptám na klíčky, prý už je mají holky. Jdu do šatny, převlékám se a hledám cestu na oddělení. Dobře, díkybohu za jednoduché barevné cedule. Sedím před oddělením, kde mi za 20 minut začíná praxe. Vedle mě sedí ještě dalších 7 lidí ze třídy. Samý holky, kluci vyšli do dalších dvou supin, ty jsou jinde. Těsně před sedmou přichází učitelka a já jsem čím dál, tím víc nervozní. Mám pocit že nic neumím ... že si nic nepamatuju. Učitelka nás pouští na oddělení, kde nám vše ukáže, představí "hlavní" sestru. A je to tady ... učitelka mě dává do dvojice s holkou, kterou ze školy vůbec nemusím. Jedním slovem - slečinka. Ale čím déle s ní jsem na pokoji, tím rychleji měním názor. Dostali jsme na starost 3 pacienty, jeden po domluvě s doktorem zdrhnul domů, takže už máme na starost jen dva. Postupně děláme ranní hygienu, převlékáme postele a já jsem ráda že u sebe tu "slečinku" mám. Nejen že už se nechová jak topmodelka, ale je fajn ... spoustu toho ví, zastaví mě než udělám nějakou blbost, dokonce se na mě i usmála ... zázrak.
Hodiny utíkají a než se stihnu pořádně rozkoukat tak je poledne. Už mám po přestávce (jedna půlhodinová dopoledne). A tak jdu pacientovi pomoct s obědem. Je už starší, navíc po operaci ... tak ještě sem tam přidržet a povzbudit. Sedí na posteli a spokojeně do sebe souká oběd. Mě volá učitelka na konec praxe. Pacientovi říkám, že už budu muset jít. Zvedne hlavu od jídla a povídá "slečno, nepřišla by jste tak za deset minut, já bych ještě potřeboval pomoct až si budu lehat". Usmívám se, samozřejmě že za ním hned po tom, co nás učitelka "pouští domů" jdu. Sedí, před sebou z půlky snědený oběd, kouká z okna a jí. Po necelých 6 hodinách na nohou mě bolí člověk, tak se opírám o topení, koukám na pacienta s obědem. Dojídá, já mu pomáhám zpět do postele, děkuje mi ... usmívá se a ptá se, kdy zas přijdu. Brzo ... hned zítra. Přeju mu hezký zbytek dne, z oddělení odcházím asi o 15 minut později, všichni se na mě usmívají. Dokonce i učitelka, kterou ještě potkávám v šatně se na mě překvapeně podívá a já v jejích očích vidím něco jako "holka, ty to bereš vážně". Jasně že to není moje práce, že mi praxe skončila ve 12:00 ... ale jsou i důležitější věci než 15 minut volného času ... takový obyčejný úsměv a díky od člověka který potřebuje pomoct ... to se s 15ti minutami nedá srovnávat.
Druhý den zas brzo vstát, zas s přítelem až před nemocnici a zase na stejné oddělení, na stejný pokoj, ke stejnému pacientovi. Tentokrát už trochu jistěji, možná i proto mi učitelka už nedala nikoho do dvojice. Ranní hygiena, snídaně, ranní prášky. Řeknu vám, pochopit ze zápisu "Lyrica 150mg - 1-0//1" kolik a čeho máte dát ... uf, ale pochopila jsem. Teoreticky bych měla jít převléct lůžko, ale bylo mi doporučeno vzít pacienta "na vanu", tak se bude převlékat později. Ovšem v koupelně už jsou holky s jiným pacientem a tak musím čekat. Když tak koukám na pacienta, vidím strniště. "Holíte se?" Smutně se na mě podívá .. prý nebyla možnost. Chvíli přemýšlím a pak už jen lítám po oddělení a hledám zrcátko a holítko. Ta radost, kterou takhle malá věc udělala byla téměř až hmatatelná :)
Oholeno ... je volná koupelna. Tak dobře, když zvládnu tohle, tak zvládnu snad všechno. Poprvé to není figurína, ale živý člověk s jizvou na břiše. Nahý člověk, kterého mám umýt. Člověk, který potřebuje pomoct. Člověk který se stydí. ČLOVĚK. Nakonec i ten stud opadá po mém prohlášení - "Ale no tak, podivejte se ... já mám zadek, vy máte zadek, všechny sestry tu maj zadek, dokonce i doktor co vás operoval má zadek. Nemáte to jedno?". Je to dobrý, pacient se místo stydění začal smát.
Vracíme se na pokoj, těsně před příchodem vizity. Dokonce doktor před mojí učitelkou prohlásí "tak tady pacient je vymydlenej, vykoupanej, dobrý". Pak pomáhám sestře (tedy spíš sleduju) při péči o vyústění tlustého střeva z břicha. Jsem tam s ní asi půl hodinku, i když vím, že touhle dobou bych měla mít pauzu. Ne, dívám se dál.
Když máme hotovo jdu z pokoje a už vidím třídní. No netváří se zrovna mile. "Jeife, musím vám před všemi vynadat. Neměla jste svojí přestávku". Udělám provinilý výraz ... ale učitelka pokračuje "ale chtěla bych vás pochválit za to, že jste neutekla od práce s pomohla sestře." Pak mě ještě jako jedinou pochválila, že se zajímám a že jsem dokonce pomohla pacieontovi se oholit. Potěšilo :)
S pacientem jsem se loučila mimo jiné slovy "budu tu až příští čtvtek. Už vás tu nechci vidět. To už vám bude líp a budete doma, ano?" Rozesmál se .. byla jsem ráda, že se směje :)

Určitě to není nic pro ty, kteří vidí hovno a řeknou fuj. Nic pro ty co vidí krev a jdou k zemi ... ale je to něco, co mi dává neskutečně dobrý pocit, že jsem mohla pomoct <3

Je tu jedna věc, kterou z právního hlediska napsat musím :) - Tento příběh byl smyšlen jen pro účely pobavení čtenářů. Postavy, stejně tak veškeré údaje o nich jsou smyšlené.
... vy co mě znáte ale jistě víte ... nevíte ... samozřejmě že tušíte :)

http://i.huffpost.com/gen/1065676/images/o-HOSPITAL-HALLWAY-facebook.jpg


A samozřejmě, že po praxi bylo dost času na vyrábění ... :)



Pak jsme se byli podívat v Děčíně na zámku. Kromě výstavy kočárů a konírny (v menu odkaz na rajče) mě pochopitelně nejvíc zajímal dokonalý trávník :)

Také pracuju na poníkovi <3

A povedlo se mi něco neskutečného ... kdo na to přijde dostane IQ bobříka :D


Šťastná trojice, aneb přírůstky z velké krabice

20. září 2015 v 20:46 | Jeife |  Nowinky
Jednou za čas přijde chvíle, kdy sedíte před monitorem a říkáte si 3 ... 2 ... 1 ... a v tu chvíli se to stane. Před vámi stojí nabídka nových modelů a vyneodoláte. Tak přesně to se stalo mě.
Krabice dorazila a nebyl v ní jen jeden kůň, byli hned 3 :)

Tregoyd

Rachel Alexandra

Wind

Společná fotka :)

Jak se učíte vy? ... :D

Ideal a jeho cirkusově laděná sada :)

Rexlexní sada


Rachel s novou uzdečkou ...

Pak jsem byla nachvíli fotit :)

Letím ... létám ... to dělám poslední dny v jednom kuse, tak se na mě nezlobte :)


Život na výrobním pásu

12. září 2015 v 17:28 | Jeife |  Nowinky

Chytit, navléct kroužek, ohnout, napatlat lepidlem, přiložit, zmáčknout. Chytit, navléct kroužek, ohnout, napatlat lepidlem, přiložit, zmáčknout. A takhle stále dokola ... Někdo by mohl říct "nudné odpoledne". Je to divné, ale mě to baví :D pravda, že věcí dělám víc než jen pár kousků. Proč? Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že nikdy nejsem na 100% spokojená. Vždy by to mohlo být o kousek lepší. A právě proto asi dělám další skoro stejný kousek. Skoro stejný, avšak v něčem jiný :)
Poslední vychytávka co se mi povedla je na uzdečkách, konkrétně u udidla. Už drží v hubě a neodstává. A dnes jsem taky přišla s novým systémem na uchycení třmenů, zas o kousek blíž k reálnosti. A pro ty z váš, kteří mě znají delší dobu - víte jaký jsem měla vžd yproblém s hnědou kůží. Hurá, i tenhle problém se mi podařilo (nachvíli, u tradíků) vyřešit :) Tedy pracuji na hnědém sedle. Ale dala jsem si slib, že nebudu dávat fotky nedodělaných věcí, takže si na hnědé sedlo a nejspíš i hnědou uzdečku ještě chvíli počkáte :)

Rozdělané sedlo mi ale nezabránilo ve focení. Sice na poslední chvíli na stole, ale na nic jiného při škole bohužel čas není. Ale stejně si říkám, že bych si měla udělat nějaký ten ateliérek ... bude legrace, přeci jen tradíci se i tak skoro nevejdou na stůl ...

Hackamore

Italské sedlo s růžovou dečkou ... růžové není nikdy dost :D

Černo-fialové sedlo, ke kterému chci dodělat i zbytek sady

První část modré sady

Druhá část modré sady

A aby se neřeklo, tak i něco málo ze života :)
Jsem v třeťáku, začínají mi praxe. Bude legrace. Jako první jdeme na septickou chirurgii do Vinohrad. Tedy všechny hnisající, nehojící se rány a lidi po operaci střev. Prý špinavá práce. Na jednu stranu se těším, na druhou stranu z toho mám hrůzu :D Ne že by mi vadila krev, nebo nějaký nechutnosti ... to prostě je a bude, ale spíš se bojím že nebudu něco vědět a učitelka mě vyhodí z okna :D Ale snad nějak zvládnu a i vám držím palce :)

Nejlepší dárek

6. září 2015 v 19:53 | Jeife |  Nowinky
Nejlepší dárek může být přece jen jeden ...
Není tomu tak, tentokrát byly nejlepší dárky dva. Jeden, o kterém se chystám rozepsat už dlouho je vyjížďka po pláži ... ovšem video které mělo být základem článku dělá prolémy ... budu du muset opravit, ale napíšu ho, to je jistý :)
Druhý nejlepší dárek je k 18tinám trochu netradiční. Člověk by čekal koně, auto, nebo jiné velké dárky ... já dostala dárek, který je sice trochu menší, ale i tak mi udělal neuvěřitelnou radost. Stůl. Říkáte si cože ...? Je to 5 měsíců co bydlím u přítele. Až doteď jsem vyráběla na malinkém kafestolku s malou židličkou. Po narozeninách jsem přišla domů a u okna s výhledem na zahradu byl stůl. Můj stůl na moje velké plány. Navíc mám za zády kamna, takže je u něj krásné teplo :)


A když mám stůl, tak se mi i líp vyrábí ...






V budoucnu mám v plánu věnovat se nejvíc tradíkům, přeci jen jsou velcí a dobře se na ně dělá. Hlavně detaily. Co se týče zaměření, nemám nic proti ničemu, ale nejvíc mě táhne parkur a dostihy. Pak taky elegance drezury ... ale tam musím ještě vylepšit uždění :)
Jinak mám obrovskou radost, povedlo se mi sehnat rovnou 3 tradíky. První je Tregoyd, mohutný hnědák. Ten už mi utekl jednou, o to větší z něj mám radost. Dál je rachel alexandra, která mi bude dělat modelku při focení setů. Bylo to dlouhé rozhodování mezi ní a Rags, ale nakonec to vyhrála alex. No a poslední je bělouš wind, znáte mě a mojí ujetost na bělouše :)

Aby těch světlých koní nebylo málo, dnes jsem odbarvovala poníka. Bude z něj grošák, asi hřebec. Chci ho dělat bílou akrylkou a tužkou ... držete palce, naposledy jsem CMkovala tak 2 roky zpět :D

No a nakonec jednu fotku, kterou jsem si přivezla z Chorvatska ... mám z ní radost, i když je možná i něco víc než jen smutná ...


Přežijte ve škole, nám co nevidět začnou praxe ve vinohradské nemocnici. Musím ještě zjistit od učitelky jak je to s tím lékařským tajemstvím a co vše vám ze svých zážitků v nemocnici budu moct napsat :)